NAŠE CESTA K MIMINKU

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli tento článek vůbec napsat. Je to totiž tak křehké a ožehavé téma, že se mi do toho moc nechtělo. Ale mě samotné pomohly při snaze o miminko články od Kačí a Anie, tak jsem si řekla, že jestli to pomůže alespoň jedné budoucí mamince prožít krásné očekávání, těhotenství nebo porod, tak to k něčemu bylo. Předem bych chtěla upozornit na to, že píšu jen svůj subjektivní názor / zkušenost a nerada bych, aby mi přišla záplava zpráv, co všechno jsem dělala špatně. Takže to berte s rezervou a hlavně jen jako inspiraci a ne jako návod.



POČETÍ

O desetiletém výročí mě teď už manžel požádal o ruku. Na jedenácté jsme se vzali a hned o svatební noci jsme si řekli, že už necháme miminku volný průběh a prostě to nebudeme řešit. Jen bych ráda dodala, že to bylo spíš rozumové rozhodnutí. Nijak mi netikaly hodiny, ale už od 18 let jsem chtěla dítě do 30, a tak byl nejvyšší čas. V té době mi bylo 29 a už jsem si rok čistila tělo od prášků. Začala jsem jíst kyselinu listovou, ale jinak jsem nedělala nic speciálního. Přišlo mi, že je vše ok a že až to přijde, tak to přijde, ale po pár měsících "neúspěchů" jsem se chtě nechtě nemohla zbavit pocitu nějakého osobního selhání. Těžko se to popisuje. Nějak jsem se nehroutila a na miminko jsme nespěchali, ale prostě jsem každý měsíc byla zklamaná z "neúspěchu", i když jsem si stokrát říkala, že se nic neděje. Naštěstí jsem se nedostala do nějakého velkého tlaku, ale minimálně jsem si už začala připouštět možnost, že by nám to nemuselo jít. Začala jsem si dělat testy na ovulaci (asi 3 měsíce) a nijak mi ke klidu nepřispělo, že mi pozitivní vyšel asi jen jednou, a ještě to byl dost duch. Nakonec jsem to nechala být.

Byl totiž začátek léta a my se chystali na cestu dodávkou po Evropě. Řekla jsem si, že po létě bychom to asi měli začít řešit (to už by bylo přes rok "snažení"), ale teď to ještě nechám. Dodělávali jsme, co bylo třeba na zahrádce, připravovali dodávku na odjezd a taky dost pařili se sousedy v místní hospůdce.

Celých 5 týdnů cestování mi bylo skvěle. Měla jsem spoustu energie a vůbec mě nenapadlo, že by mohlo být něco jinak. Takže jsme po večerech pili víno na litry, chodili na několikahodinové túry, byli jsme na horské dráze i na wake vleku. Ale poslední týden mě dost bolelo břicho a během dne se mi začalo nafukovat tak, že jsem si odpoledne už musela rozepínat kalhoty. Byla jsem trochu unavená a dost mi vyrostla prsa. Takhle zpětně už je to jasné, ale já jsem tomu jakoby nechtěla raději věřit, abych zase nebyla zklamaná. Říkala jsem si, že to nechám být, a test jsem si udělala až pár dní po návratu. A konečně tam byly ty proklaté dvě čárky. Jen bych chtěla podotknout, že kromě radosti mě popadla dost velká panika. O tom už se totiž nemluví a je to dost důležité (alespoň pro mě). Úplně si pamatuju, jak jsem si uvědomila, že teď se mi změnil život. Že teď už se nikdy nebudu starat jen sama o sebe. A že to bude velká jízda.

Objednala jsem se na vyšetření na gynekologii, kde mi těhotenství potvrdili a k mému překvapení mi řekli, že jsem v šestém týdnu - tzn., že jsem neotěhotněla na dovolené (jak jsem předpokládala), ale už pár dní předtím.




TĚHOTENSTVÍ

Prvních pár dní mě ještě občas přepadla panika a taky jsem dost bojovala s doktory. Chodila jsem totiž na gyndu na Homolku, kde mi najednou řekli, že těhotné nedělají. A najít v 8. týdnu rychle dobrého gynekologa byl neskutečný boj. Po některých neúspěšných telefonátech jsem i brečela, protože kromě toho, že mě nevzali, tak mě ještě vyděsili, že propásnu prvotrimestrální screening. Super! Nakonec se mi povedlo objednat se ke gynekoložce mé kamarádky. Sestřička mi řekla, že se nic neděje a že mám přijít za 3 týdny. O to větší šok byl, když jsem přišla na kontrolu a dozvěděla se, že ten zmiňovaný screening nedělají, že už jsem si ho měla někde zařídit sama, že teď už mě nikde nevezmou a že je to teda velký problém, když tam nepůjdu. Dvakrát super. Když jsem začala opět brečet, sestřička úplně otočila a začala mě uklidňovat. Nakonec jsem hned po odchodu zavolala do mnou vybrané porodnice v Rakovníku, kde mě bez problému objednali.

K výběru porodnice, porodní asistentky, duly atd. jsem vám taky chtěla napsat více info.

Na doporučení v článku Markéty Pavlaje jsem si našla dulu Moniku, ke které jsem se hned objednala. Termín naší schůzky byl až za nějaký ten týden, tak mi řekla, ať se zatím kouknu na Mall TV na pořad Dělníci života, že tam také účinkuje a že si udělám představu o tom, jak by měl můj porod vypadat. Pořad jsem zhltla a hned jsem si také i vybrala porodnici (Rakovník). Líbil se mi jejich přístup k rodičkám a k jejich přáním. Navíc se tam dá rodit do vody, a to mě dost lákalo. V pořadu mě zaujal i kurz hypnoporodu, na který jsem se za pár měsíců přihlásila. Lektorka se jmenuje Michaela Klementová a určitě můžu doporučit.

Když jsem za pár týdnů šla na první návštěvu k dule Monice, přišlo opět zklamání. Řekla mi, že Rakovník je sice super a že je to opravdu jedna z mála porodnic, kde se dá rodit do vody, ale že ona tam se mnou nepojede. Že tam má dlouhý dojezd z domu a že mě ráda doprovodí k porodu v jiné porodnici. Vzala jsem si pár týdnů na rozmyšlenou, a nakonec jsem se stejně rozhodla pro Rakovník. Od Moniky jsem dostala kontakt na jinou dulu. S tou jsem se hned domluvila, ale za pár týdnů opět zklamání (teda spíš nasrání), když mi zavolala, že mě nakonec nedoprovodí. Byla jsem z toho dost zdrcená, ale dala jsem dulám ještě jednu šanci. Po několika hodinách vybírání jsem se objednala k další, která nakonec hodinu před schůzkou návštěvu zrušila kvůli porodu (což chápu), ale ozvala se mi až za týden, že může akorát zítra. Tím pro mě snaha o dulu skončila. Naopak jsem se při návštěvě porodnice na první dobrou domluvila s porodní asistentkou Karolínou, která měla zrovna službu. Byla mi totiž moc sympatická a teď zpětně vidím, že to bylo osudné setkání. Rozhodla jsem se, že budu rodit jen s ní a s manželem. Doprovod stál 10 000 a platila jsem to až po porodu. A byly to nejlépe utracené peníze, ale o tom až níže v článku.

Tím boj s doktory, sestřičkami a dulami skončil a já se naopak dostala do neuvěřitelného klidu. Říkala jsem si, že teď je nejdůležitější miminko = já. Začala jsem se rozmazlovat a hlavně jsem se začala poslouchat. Když jsem byla unavená, tak jsem šla spát. Když jsem měla chuť na čokoládový dort, tak jsem si ho dala. A když jsem chtěla jít běhat, tak jsem prostě šla. Nečetla jsem žádné knížky, weby ani diskuse. Vše jsem dělala intuitivně. Jen když jsem si u něčeho nebyla jistá, tak jsem pogooglila. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací. Bylo mi dobře, jen jsem byla dost unavená a vůbec, ale fakt vůbec mi nešlo pracovat. V okamžiku, kdy jsem otevřela notebook, mě okamžitě začala tak strašně svědit záda (ano svědit záda), že to prostě nešlo vydržet. Takže jsem byla tím naším zlatíčkem donucena práci omezit na minimum (naštěstí to šlo) a místo toho jsem se snažila co nejvíce nachodit (cca 10 000 kroků denně) a jednou týdně jsem chodila na těhu jógu. Dost mě totiž bolela záda a tyhle dvě věci na to pomáhaly. Obecně jsem nemohla moc sedět, když už, tak spíš v pololehu. Chodila jsem na těhu masáže, ale i tak to byl docela děs. Myslím, že v sedmém měsíci jsem jógu vyměnila za plavání (1 - 2x týdně), protože už mi nedělala dobře. Po jedné lekci jsem dokonce měla tři dny nevolnosti (které jsem jinak celé těhotenství neměla). I když je možné, že to bylo kvůli otočení miminka, protože když jsem pak byla na ultrazvuku, bylo už miminko hlavou dolů. Takže možná naopak: „Děkuju, jógo, za přirozený porod!"

Jinak jsem jedla vše, co jsem chtěla, ale samozřejmě jsem se snažila jíst co nejzdravěji. I když největší chutě jsem měla na pizzu a koblihy, jo a na čokoládu! Brala jsem nějaké vitamíny. Kyselinu listovou (tu jsem brala už od okamžiku, kdy jsme se začali o mimino pokoušet), železo (to mi bohužel doporučila doktorka, až když jsem ho měla málo v krvi), lněnou omega, A-Z Mama a green trio. Ty poslední tři doplňky jsem kupovala v DM.

Během těhotenství pro mě byl asi nejvíc zlomový okamžik 20. týden, kdy jsem začala cítit pohyby. Do té doby mě těhotenství spíš omezovalo, ale když jsem začala cítit miminko, vše se změnilo. Na miminko jsem se moc těšila, a dokonce i na porod. Brala jsem to jako výzvu, že to prostě dám. O porodech se totiž mluví spíš v negativním, ale já si vzala do hlavy, že ten můj bude v pohodě. A to bych ráda upozornila na to, že jsem strašný posera. Bojím se všech doktorů a od mala mám paniku z jehel (u každé injekce jsem omdlévala). Ale těhotenstvím se to všechno nějak samo změnilo. A poslední zbytky strachu rozpustil kurz hypnoporodu. Šli jsme na něj i s manželem a myslím, že i u něj to bylo přínosem, i když u porodu nakonec kvůli covidu být nemohl. Na kurzu jsem si nějak přepnula v hlavě, že nerodím já, ale že tu fušku musí zvládnout miminko (píšu miminko, protože jsme si nenechali říct pohlaví). A já jsem našemu miminku naprosto důvěřovala, že to zvládne. Moc mi k tomu pomohly afirmace, které byly součástí kurzu a já si je každý den při pravidelných procházkách pouštěla do uší.

Dva měsíce před porodem jsem se už začala chystat na příchod miminka. Do té doby jsme doma měli jen jedno chrastítko. Koupila jsem postýlku, monitor dechu, chůvičku, jednorázové pleny, odsávačku na nudle, dudlík, poporodní kalhotky, kojící čaj do porodnice, pleny čtvercovky, pár kusů oblečení a společně s mamkou jsme našily dečky, zavinovačku a látkové pleny (které teda nakonec využívám málo kvůli špatné vodě na chatičce). Intenzivně jsem poslouchala afirmace a tak obden jsem si dávala vlažnou vanu a u toho poslouchala relaxace k porodu. Asi 4 týdny před termínem jsem začala pít čaj, co mi namíchal pán v obchodě s bylinkami (1 díl list maliníku, 1/2 dílu řebříčku, 1/2 dílu mochny). Nejprve jsem si dávala konvičku čaje 1x denně a jak se blížil porod, tak jsem dávky zvyšovala. Jedla jsem sušené datle (6 ks denně prý pomáhá k lepšímu porodu). Olej na hráz jsem sice měla koupený, ale masáž jsem nějak nedávala, spíš jsem se jen tak namazala. A pořídit si aniball mi přišlo úplně divné, takže jsem to po poradě s Karolínou odpískala. Prý mám dělat jen to, co mi přijde ok, a mně to prostě přišlo divné. Jinak jsem dělala vše, co mi stav dovolil, ale myslím, že na pokročilé těhotenství jsem byla dost aktivní. Termín se blížil a já jsem se už těšila na mnou vymyšlené kombo na vyvolání porodu (červené víno, vana a sex). No, tak na to nedošlo. Asi 10 dní před porodem mi odešla hlenová zátka. Volala jsem to Káje a ta mi řekla, že je to dobře, ale že to ještě nemusí nic znamenat. Druhý den mi zavolala, že kvůli covidu bohužel nebude moct být u porodu, když nebude mít zrovna směnu, ale ať "vydržím", hlavně porod neurychluji, že je to v řešení vedení porodnice. Pár dní předtím totiž stopli všechny doprovody u porodu, takže to vypadalo, že budu rodit jak bez manžela, tak bez Káji. No a o dva dny později jsem se nahnula nad studnu a už jsem měla potopu v holinkách. Zavolala jsem na manžela, že jsem se asi po... a běžela se umýt do koupelny. Bylo asi 5 odpoledne. Manžel začal zmateně běhat po chatičce a balit mi věci (né, neměla jsem sbaleno) a já si šla umýt hlavu a oholit se (jo, je to před porodem důležité). V tom jsme se s manželem totiž úplně neshodli. Zavolala jsem Káje a modlila se, aby měla zrovna službu. Měla! Sice jí akorát končila, ale v 6 ráno začínala nová. Domluvila mi tam jinou PA (Dominiku) na příjem a řekla, ať si v klidu zabalím a přijedu. Že v noci se to stejně bude jen ladit k porodu a porodím nejspíš až s ní. A tak jsme jeli.




POROD

Do porodnice jsme přijeli něco kolem deváté. Rozloučila jsem se manželem a stále natěšená a bez strachu jsem vešla dovnitř. Doktor mě vyšetřil. Řekl, že je to k porodu a že jsem otevřená asi na 1 cm / prst (nebo v čem se to měří). Bolesti jsem neměla. Na pokoji pro tři jsem byla sama. Možná i v celé porodnici. Dominika mi donesla čaj a řekla, ať hlavně neblbnu na míči nebo tak něco a jdu se vyspat, když to půjde. Nechápala jsem, proč by to nešlo. Řekla jsem, že jasné, pustila jsem si do uší relaxaci a usnula. Nóó, o dvě hodiny později jsem to pochopila. Začaly mi pořádné bolesti. Musím říct, že mě to samotnou překvapilo. Každou kontrakci jsem musela prodýchávat vkleče v předklonu a než jsem si stačila zpátky lehnout, přišla další. Takže jsem několikrát usnula vsedě a asi 2x jsem málem spadla z postele. Sprcha nepomáhala! Asi do 4 do rána jsem to vydržela bez pomoci, pak jsem zvonila na Dominiku. Ptala jsem se, jestli něco nedělám špatně, že to fakt strašně bolí. Bohužel jsem nic špatně nedělala, prostě to tak bolí. Něco mi píchla, ale že by to nějak pomohlo, mi nepřišlo. Epidural ani Oxytocin to myslím nebyl. V 6 ráno mi Dominika slavnostně přivedla Káju. Normálně bych se radovala, ale po probdělé noci jsem na to neměla sil. Dala jsem si ještě párkrát sprchu a pak mi Kája udělala klystýr (ten jsem si nechala dát rovnou v koupelně). Teď už nevím, jestli to bylo předtím nebo potom, ale vyšetřila mě a byla jsem na 4 cm. To mě moc nepotěšilo (po celé noci bolestí). Tělo už mi tlačilo samo a já to měla od Káji stále zakázané. Asi v 8 jsme se přesunuly na porodní pokoj. Jít rodit do vany, jak jsem měla naplánované, mě popravdě ani nenapadlo. Byla jsem totiž strašně unavená. Mezi kontrakcemi jsem spala, za co jsem zpětně dostala pochvalu. Miminko bylo trochu špatně otočené, a tak jsme střídaly polohy na boku na žíněnce a na zádech na křesle. Křeslo, o kterém jsem byla přesvědčená, že na něm rodit nebudu, mi bylo nakonec nejpříjemnější. Po mých prosbách mi Kája dovolila tlačit (kolik mohlo být, nevím). Možná 9? Každopádně se stejně nic nedělo. Kája mi řekla, ať se dojdu vyčůrat, že miminku možná plný močák překáží v cestě. To vůbec nešlo. Měla jsem paniku, že miminko vypadne do záchodu. No, kdybych věděla, že porodím až za hodinu a půl, tak bych se možná v klidu vyčůrala. Kája přišla s tím, že mě vycévkuje. Znělo to strašně, ale co už. Hlavně, ať už je miminko venku. Cévkování jsem ani necítila, takže pohoda. Od 9 do 10 jsme střídaly polohy a Kája mě nahřívala mokrou, teplou žínkou (to snižuje riziko poranění). V 10 už jsem tlačila o sto šest a byla to pro mě neskutečná úleva. Takový zlom, že už se něco konečně děje. Dokonce jsem se probrala z "úsporného režimu", ve kterém jsem několik posledních hodin byla. Hlavička už zčásti koukala mezi nohama a já si na ni mohla sáhnout. Ale těch posledních pár centimetrů prostě ne a ne vylézt. Od Káji dostávám pochvaly za krásné tlačení a atmosféra je skvělá. Přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Měla jsem pocit bezpečí a intimní atmosféry. Naprosto jsem Káje důvěřovala a soustředila jsem se jen na tlačení a odpočívání mezi kontrakcemi. Kája kontrolovala ozvy miminka, ale jinak mi nechávala prostor. Neříkala, kdy mám tlačit. To jsem cítila úplně přesně. Naopak mi přišlo, že tělo tlačí samo a já mu jen pomáhám. V 10:15 přichází druhá porodní asistentka a doktorka z dětského, do té doby jsme tam byly s Kájou úplně samy. PA nás chvíli pozoruje a v 10:30 říká, že jestli na tuhle kontrakci neporodím, tak mě nastřihnou. V 10:35 je miminko na světě (bez nástřihu) a pokládají mi ho na prsa. Výhrůžka zabrala perfektně.




PO PORODU

Pocit úlevy ale ještě nepřišel. Zdálo se mi, že miminko nedýchá. Doktorka si ho vzala na pultík a začala máchat hadičkami. Já se několikrát Káji ptala, co se děje, a ta mě uklidňovala, že to bude v pořádku. Po chvíli (mě to teda přišla věčnost) jsem uslyšela brek a konečně pocítila úlevu. Doktorka řekla, jak je krásná. Ona? Ona je to holčička? Jo! Holčička! Naše vytoužená holčička! Josefínka.

To, co bylo potom, už mám jen v mlze. Kája se mě ptala, jestli nechci píchnout Oxytocin na urychlení porodu placenty. Přesto, že jsem v porodním přání měla napsané, že nic takového nechci, jsem si ho nechala dát. Káje jsem důvěřovala a ta mi ho doporučila. Placenta odešla téměř bezbolestně na další kontrakci. Pak přišlo šití. Měla jsem dva malé stehy venku a dva uvnitř. O šití těch uvnitř jsem ani nevěděla, ty venku byly horší, ale šlo to. Josefínku na moje přání neopláchli od mázku (to se dělá kvůli lepší imunitě) a vrátili mi ji na prsa. Pořád se mi zdá, že trochu chropní, ale prý je to v pořádku. Ležela jsem s Josefínkou na prsou na porodním křesle zabalená v peřině. Kája odešla a dala mi prostor zavolat manželovi. Ten už o mě chudák 12 h neslyšel. Po videotelefonátu a dalším dlouhém mazlení jsem začala usínat a bála jsem se, že mi Josefínka upadne. Zavolala jsem proto Káju a spící Josefínku jsme na moje přání odložily do postýlky. Já se šla osprchovat (u toho jsem lehce omdlela). Vůbec jsem totiž nebyla nachystaná na to množství krve, které ze mě po porodu teklo (pozor, teče to několik dní / týdnů). Po sprše mi Kája na porodním pokoji rozložila gauč, přisunula Josefínku a na stolek mi nandala snídani, svačinu i oběd. Odešla a já jsem v ten moment zažila asi ten nejlepší pocit. Pocit, že jsme to obě zvládly, že je vše, jak má být. Byla jsem unavená, hladová a strašně šťastná. Úplně si pamatuju, jak jsem pila bílé kafe, jedla koláček s tvarohem a koukala se na ten spící uzlíček lásky. A můžu vás ujistit, že už v ten okamžik jsem nevěděla, jak ten porod bolel, a šla bych klidně rodit znovu. Tedy až bych se vyspala.






3,023 zobrazení
SLEDUJ:
ŠTUMBYNA
GrafiČka
Designérka
kreativec